O útěše

Lekce tance vám můžou přinést radost z pohybu a zdokonalení pohybových kvalit, ale někdy, jako bonus, získáte i poznání, které se svou hodnotou vyrovná mnoha letům psychoterapie a je klíčem k řešení vaší velké bolesti. Je to tak. Zažila jsem to.

Na jedné hodině se mě můj učitel tance zeptal, jestli bych se chtěla za domácí úkol naučit básničku. V duchu jsem se zděsila a na jeden nádech ze mě vypadlo: „No nevím, jestli se dokážu naučit básničku a jestli ten úkol udělám, ale zkus mi ho zadat a uvidíme. V nejhorším ho neudělám.“ Teď zase užasnul lektor: „Ty ho neuděláš?“ Jeho tón jasně sděloval, že když dopředu vím, že úkol vypustím, proč chci, aby se namáhal se zadáváním. Ale protože je to velmi vnímavý a trpělivý učitel, přes mé odmítnutí mi s úsměvem vysvětlil, že se jedná o šest slov, která vyjadřují posloupnost nášlapů kroků ve slowfoxu. Pata, špička, špička, pata, pata, špička. Tohle je celé. O to mu šlo.

Vzpomněla jsem si na svou desetiletou neteř, která umí odříkat všechny panovníky Anglie v pořadí, jak šli za sebou, a že jich bylo. Když Mařenka dokáže něco takového, není možné, abych se já nenaučila jednu větu. Jasně. Ale i přesto, že jsem si na příkladu vysvětlila, že situaci zvládnu, neovlivnitelně jsem pokračovala v panické reakci a nahlas si stěžovala, že „tohle je PŘESNĚ ten druh zapamatování, který mi nejde, protože jsou to stejné pojmy v jiné kombinaci, která není logicky uchopitelná, a proto se mi to plete. To je stejný problém, jako určit, zda clona objektivu má být velká nebo malá, když chci při focení malou hloubku ostrosti. To samé trojčlenka“. Lektor měl opět udivený výraz a otevřeně přiznal, že neví, o čem mluvím. Já jsem nevěděla taky.

Proč vyprávím o cloně a násobilce? Proč diskutuju o tom, jestli se dokážu naučit tak triviální zadání, když prokazatelně vím, že jsem zvládla zapamatovat si všechny body na lidské lopatce a k tomu i tři anatomické atlasy a to všechno latinsky. Proč tedy ta panika?

Ano, panika. Jinak se ta nepřiměřená reakce nedala nazvat. A nebylo jednoduché přijít na to, co ji způsobilo. Zahájila jsem archeologické práce v hloubi své duše a paměti, odkrývala jednu vrstvu po druhé. Jako první se objevilo, že celá ta diskuse je pojistkou na neúspěch. Něco ve smyslu: „Když se mi to nepodaří, tak si pamatujte, že jsem říkala, že se to může nepodařit. Z ničeho mě pak neobviňujte, neměli jste to po mě chtít.“ Aha, takže začátek celé kaskády máme. Je to strach z neúspěchu, který tam číhá a má napsané na tričku: Selhání = ztráta hodnoty=nikdo tě nebude mít rád=všichni tě opustí=smrt. Převedeno do rychlé emoční zkratky – jestliže neuspěju, zemřu. Neúspěch pro mě znamená smrt.

Ne, nemá to logiku, protože nejde o racionální myšlenkový postup. Na této rovině mám jasno a dovedu si zdůvodnit, že se hravě naučím jakoukoliv básničku. Jenže takový závěr nemá nejmenší vliv na to, jak se CÍTÍM. Řetězec, podle kterého strach postupuje, je pocitový. Když se dostane do sporu hlava a srdce, srdce vyhrává. Na podvědomé rovině vždy. Proto, když stojím tváří v tvář šestislovné větě, vlastně bojuju o život. Pocity neokecáte. Neokecáte, ale možná je ukonejšíte a ošetříte jako dítě s rozbitým kolínkem. Strach potřebuje pozornost a něžnou péči. A učitel tance ten správný obvaz našel. V mém případě jím bylo slovo UTĚŠIT.

Na konci taneční lekce, když už byl zapomenut cirkus kolem básničky, jsme si povídali o hraní her, a já jsem řekla, že nikdy žádnou nehraju, protože nesmím prohrát. „Proč?“ „Protože bych brečela.“ Tenhle dialog jsem vedla už mnohokrát a pokaždé obsahoval na straně partnera údiv, lehký nesouhlas a rady, jak tuhle „negativní vlastnost“ napravit a překonat. Stačí trochu potrénovat. Můj argument, že opakovaná prohra mě neotuží, ale zlomí, byl vnímán jako neochota se pokusit. Jako by řešení bylo jen o odvaze si do té ledové vody ponořit, protože po chvilce už se v ní budu cítit příjemně. Nikdo neviděl, že nejde o chvíli nepohodlí, ale hru o život. Chápu to, protože pro všechny je hra zábavný proces, a to, co je na konci, je jen sladká třešnička, kterou si užijí, nebo, v případě hořké pilulky prohry, rychle spolknou a jdou dál. O nic nejde. Jim ne.

Já jsem zatím byla v pasti. I když jsem znala to, jak moje pocity reagují na riziko prohry, a dokonce i to, kde se celá ta patologická smyčka vzala, neměnilo to nic na tom, že jsem neznala způsob, jak ji přerušit. Ani roční schůzky s psycholožkou nedokázaly odhalit nic víc, než že mi chybí půlka světa. Ta, kde se prohrává. Přitom bych ráda zažívala radost při squashovém zápase nebo se zvesela pouštěla do čehokoliv nového bez dramatické hrůzy, že se to nemusí povést. Povzbuzující větičky typu „no a co, tak jsi prohrála, to nic neznamená“ neléčily můj strach ani trochu.

Ale učitel tance si věděl rady i s mým nepřesným krokem v tangu, i s mým démonem. Krok mi ukazoval tak dlouho, až jsem pochopila, jak se dělá, a můj esenciální strach z prohry ošetřil jedinou větou: „Když prohraješ, tak tě bude moct někdo utěšit.“ Řekl to zlehka, byl to nápad, který se právě objevil jako reakce na moje přiznání slabého místa, a jeho tón vyjadřoval, že někdo navíc bude moc rád, že to pro mě může udělat. Páni! Tohle mě nikdy nenapadlo. Utěšit, to je ono. Úplně jsem viděla tu teplou huňatou deku, kterou mě ten, kdo mě bude utěšovat, obalí a ochrání. A já budu vědět, že pro něj budu pořád stejně důležitá, že mě neopustí, že neumřu, že jsem v bezpečí. Smrt se nekoná. Je to JEN prohra. O nic nejde. Zabalená a zachráněná to vím. A cítím.
A taky vím, že jsem dospělá, a i když mě v dětství nikdo neutěšoval, nemusím čekat, až rodič utěší všechny mé minulé a budoucí prohry, ale můžu se zachumlat do své vlastní útěchy. A když bude někdo poblíž, komu udělá radost mě utěšit, tu možnost mu dám.

Nikdy nevíte, kde najdete své řešení. Léčitelé duše mají někdy doktorát z psychologie a někdy taneční boty. Romane, děkuju.

Martina Polana Novotná

Vyberte si svého kouče

Kouč Jeannette Kovaříková

Společně rozhýbáme energii k akci, díky níž začnou věci nabírat ten správný směr.

Kouč Mirek Tlapák

Spolu nalezneme Váš sen a pak Vás provedu prvními kroky na cestě k jeho naplnění. Dále je to již na Vás.

Kouč Zuzana Vovsová

Víte, kdo je ta nejpovolanější osoba, která vám řekne, co opravdu chcete a dokonce i ví, jak toho dosáhnout? Chcete se s ní potkat?

Kouč Monika Kohoutková

Naučit se život skutečně prožívat je opravdová dřina. Co však následuje potom, lze těžko slovy popsat. Snad jen skutečně ŽÍT!

Kouč Martina Novotná

Nemyslím si, že je život nějaká hádanka, kterou je třeba vyřešit. Život prostě je. Stát se může cokoliv. Zato myslím, že mohu svůj život obdařit smyslem.
Robert Fulghum