O komplimentu
Může se zdát, že komplimentů nikdy není dost. Někdy máme pocit, že už jsme dlouho neslyšely, jak nám to sluší, a že nový účes je bezvadný (ženy), nebo že ta naše plechovka fakt skvěle jezdí a že ta posilovna je rozhodně vidět (muži). A přitom to není tak těžké. Vždy se dá najít něco, co stojí za pochvalu. Je to jen otázka všímavosti a ochoty věnovat pozornost druhému člověku. A trocha praxe.
Všímavostí nemyslím přístup obchodního cestujícího, který bezhlavě chválí cokoli, aby si získal náklonnost potenciálního zákazníka. To může vést až k absurdní situaci. Vyškolený zástupce firmy s „naprosto nepostradatelným“ zbožím zvoní u domu. Otevírá mu neupravená sešlá žena, dům také není v kondici. Panáček zjišťuje, že ani jedna položka z kapitoly „Chvalte a chvalte“ příručky „Jak co nejvíce prodat“ není v jeho situaci k dispozici, a tak křečovitě hledá, jestli by přece jen nenašel něco chvály hodného. Nakonec se zoufalým výrazem prohlásí směrem k zahradě:„Paní, máte krásnou jabloň.“ No, možná je ten strom nádherný, ale v daném případě to nebude dobrá metoda na prolomení ledů. I obchodník musí vědět, kdy složit kompliment, a kdy ho raději vynechat.
Já chci mluvit o situaci, kdy se jedná o upřímný zájem. Všimneme si, že kamarádka má novou kabelku, že se kolegovi jeho prezentace opravdu povedla, že tchýně uvařila skvělé knedlíky. Chceme pochválit, ocenit, udělat radost. Očekáváme, že příjemce komplimentu bude potěšen. A tady může být háček. Co když nebude potěšen? Nepatřičná otázka? Přece KAŽDÝ je rád, když ho někdo pochválí. Opravdu každý? A opravdu rád?
Při bližším pohledu na reakce a pocity toho, komu je kompliment určen, můžeme přijít na to, že tento druh pozornosti nemusí vyvolávat jen příjemné emoce. Někdy je radost spojena s nejistotou, nedůvěrou, odmítnutím, překvapením, pocitem studu, snahou dělat, že nic nezaznělo. Přijmout kompliment nemusí být snadné. Platí to i pro mě. Také se občas cítím pochvalou zaskočena a nevím si s ní rady. Odmítnu ji a zkazím radost hned dvěma lidem najednou.
Přemýšlela jsem, jak to změnit, kde se můžu naučit, jak přijmout kompliment. Najednou se mi vybavila černobílá noblesa. Jasně! Staré filmy s Oldřichem Novým. Ukázková dovednost skládání a přijímání poklon. Tenkrát v tom uměli chodit. Pán se zájmem chválí, dáma decentně reaguje – přivření očí, pokývnutí hlavou, lehký úsměv, milé děkuji. Obě strany září. Dáma obdržela kompliment, pán zpětnou vazbu, že byl kompliment s potěšením přijat.
Byla na to pravidla? Učili se to na základní škole? Nebo v tanečních? Nevím, ale jsem přesvědčená, že pánové zvyklí chodit i na fotbalový zápas v kloboucích a vázankách, skládali poklony častěji než dnešní muži v tričku s nápisem Che Gevara a ve skejťáckých botách. Na druhou stranu, trochu naše současníky chápu. Není moc žen, které by si s poklonou poradily tak, aby měl někdo chuť to příště zkoušet znovu. Pokud si všímavý muž jako reakci na pochvalu vyslechne „Ale to jsou jen staré hadry, ty už jsem měla na loňském plese.“ nebo „Myslíte? No vlastně mám ty vlasy nemožné. Musím příští týden k holiči.“ a v nejhorším případě „Éterická? To jako že jsem blbá, jo?!“, pak k chválení ženské krásy další motivaci mít nebude. Nedivím se.
Proč tak reagujeme? Proč je těžké uvěřit tomu dobrému? Proč nechcete věřit, když vám někdo říká, že JSTE dobrý rodič, když víte, jak moc přemýšlíte o tom, jestli pro své dítě děláte vše, co můžete, že vám to SLUŠÍ, když jste strávila hodinu před zrcadlem a ty přiléhavé koktejlky vám padnou jako ulité, že skvěle VAŘÍTE, když ten božský steak zmizel z talířů během chvilky, že vás MILUJE, když vám to říká? Špatným věcem se věří líp, všimli jste si toho někdy?
Co to pro jednou zkusit jinak a vyslovený kompliment přijmout? Jen přijmout. Je to dárek, dárky znáte, víte jak na to. Rozbalit ho, prohlédnout, nechat radost působit, úsměv neschovávat a říct „děkuji“. To je vše. Tak to stačí. Umíte přijmout kompliment. Pokročilí můžou přidat pár slov o tom, že jim daná věc také dělá radost, a jaký k ní mají vztah a že je potěšilo, že je někdo pochválil. Něco jako „Taky se mi ta sukně líbí. Už dlouho jsem si takovou přála. Potěšilo mě, že jste si všimnul. Děkuji.“
Schválně týden pozorujte, co se děje, když vám někdo složí kompliment. Všimněte si, čeho se pochvala týkala. Nic na svém chování neměňte, do ničeho se nenuťte. Jen poslouchejte. Po týdnu budete mít malý seznam toho, co se lidem na vás líbí. (Kdyby bylo nejhůř, vždycky je možné říct si něco pěkného sám. Sebekompliment se počítá stejně jako komplement od kohokoliv jiného. Někdy víc.) Jak budete s pokusem pokračovat, bude z pochval pěkná sbírka. Možná vás překvapí její obsah. Doteď vás ani nenapadlo, že se někomu líbí, jak referujte na poradě. Nebo že vám kytky samy rostou pod rukama, protože vám to připadalo jako samozřejmost, dokud vaši zelenou džungli neocenila sousedka vlastnící pět truhlíků s oschlými stonky.
Když budete nějakou dobu pozorní ke komplimentům kolem sebe, zjistíte, že úsměv a „děkuji“ vám jdou snadno. Cítit radost je fajn. Postupně se přidá poznání, že vrátit radost je také skvělý zážitek, že vnímáte to dobré na sobě a kolem sebe, a že víte, že to pravda je. Třeba se přistihnete, že i vy chcete někomu častěji pochválit hezkou halenku nebo umyté nádobí.
Možná je to moc růžová vize. Nebo je to začátek. Co myslíte? Máte chuť na malý komplimentový experiment?
Vyberte si svého kouče
Jeannette Kovaříková
Společně rozhýbáme energii k akci, díky níž začnou věci nabírat ten správný směr.
Mirek Tlapák
Spolu nalezneme Váš sen a pak Vás provedu prvními kroky na cestě k jeho naplnění. Dále je to již na Vás.
Zuzana Vovsová
Víte, kdo je ta nejpovolanější osoba, která vám řekne, co opravdu chcete a dokonce i ví, jak toho dosáhnout? Chcete se s ní potkat?
Martina Novotná
Nemyslím si, že je život nějaká hádanka, kterou je třeba vyřešit. Život prostě je. Stát se může cokoliv. Zato myslím, že mohu svůj život obdařit smyslem.
Robert Fulghum
Monika Kohoutková
Naučit se život skutečně prožívat je opravdová dřina. Co však následuje potom, lze těžko slovy popsat. Snad jen skutečně ŽÍT!