O pozůstalých
Původně jsem chtěla psát o smrti. Pak mi došlo, že o té nikdo z živých nic neví, snad kromě toho, že je součástí života. Banální věta do okamžiku, kdy se nás začne týkat osobně. Z nezávazného klišé se stává tvrdá realita, tajemná a děsivá, na kterou se nedá připravit, ani zvyknout. Tím naše povědomí o smrti končí. Dál už je to zkušenost, kterou prochází každý sám.
Co sdílet můžeme, je role pozůstalých. Má své zákonitosti, fáze a dobu trvání, víme, že ji překonáme (většinou). Jejím hlavním tématem je bolest a projevuje se různě podle našich zkušeností, osobnosti, okolností – pláčem, smutkem, skrýváním, ignorováním, fyzicky. Každý si hledá svou cestu.
Truchlíme. Je nám líto člověka, který odešel, je nám líto, že ten, koho jsme ztratili, už nezalije svůj nádherně zelený trávník, neuvidí své vnoučky, neposlechne si Adagio for strings. Ale když se lépe podíváme na svůj smutek, zjistíme, že je to jinak. Ten pocit ztráty není o mrtvých, je o živých. Je o nás samotných, o tom, co bude chybět nám. To my budeme pociťovat prázdnotu, my budeme každý den vnímat, že druhý kartáček v koupelně je navíc a místo v ložnici prázdné. Je nám líto nás samotných, toho, že s naším blízkým člověkem už nikdy nepromluvíme, nikdy ho neuvidíme, že už nás nikdy nebude držet za ruku, že už ho nemáme vedle sebe.
Oplakáváme všechno to, co být mohlo a co se už nestane. Ty notoricky známé věty, že „to tak bylo lepší“, že „všechny nás to čeká“, že „to bude zase dobré“ neposkytují žádnou útěchu a šustí kolem nás neužitečně jako spadané listí. Jediné, co cítíme, je bolest střídaná emočním vakuem, kterým duše zapíná bezpečnostní pojistku, aby nás smutek úplně pohltil.
Ale smutek má svou hodnotu a všechna ta lítost má své místo. Abychom poznali, co nám přináší, nesmíme se odvracet, ale naopak se vedle nich posadit tak, jak nás k tomu vybízí, a poslechnout si, co nám říkají. Budou vyprávět o tom, co dobrého jsme s naším milovaným zažili, co jsme si spolu vysnili. Na hladinu vědomí vyplynou dávné vzpomínky, o kterých jsme netušili, že tam ještě jsou. Smutek nás ztiší a zastaví, změní naše priority. Připomene pomíjivost času a života a zdůrazní to, co je podstatné. Smutek zostří naše vnímání minulého a jasněji ukáže, jaký náš blízký byl, jací jsme byli my s ním a jací chceme být dál bez něj.
Pochopíme, že to, co člověku na smrtelné posteli zůstává, to, co reálně v tuto chvíli vlastní, nejsou ani peníze, ani společenský status, ani cestovatelské zážitky, ale lidé, kteří stojí kolem něj. Až v tento poslední okamžik se ověří, jestli jsme pochopili, o co v životě jde. Jestli jsme přišli na to, že to jediné, co si uchová svou hodnotu tváří tvář smrti, je láska. A pokud jsme svou životníenergii, čas a pozornost investovali do vztahů s lidmi, které jsme si vybrali za svou rodinu a přátele, pak s námi budou ve chvíli, kdy se budeme loučit se světem. Nic jiného si nelze odnést. A nic jiného není potřeba.
Pod zvětšovacím sklem smrti vidím jasně, s kým a proč chci trávit čas a s kým a proč ho trávit nechci. Truchlení mi připomíná, kolik chvil jsem promarnila. Počítám čas, po který jsem mohla být s lidmi, na kterých mi záleží a kterým záleží na mně, a vážím důvody, pro které jsem s nimi nebyla. Pochopila jsem. Sejdu se, navštívím, potkám každý měsíc někoho z těch, na kterých mi záleží. Chci je vidět, protože mě to naplňuje energií a radostí, je to čas, který mi dává smysl. Teď a tady. A už se nikdy nebude opakovat. Mám plán – nenechám to náhodě, budu zvát a domlouvat se. Není to těžké, diář mi bude krýt záda. Nechci na konci života zjistit, že tu nejlepší část jsem minula.
A koho chcete ve svém životě potkávat Vy? Kdo obohacuje a inspiruje Vás a kolik času jste s tím člověkem za tento rok strávili? A stačí Vám to?
Vyberte si svého kouče
Zuzana Vovsová
Víte, kdo je ta nejpovolanější osoba, která vám řekne, co opravdu chcete a dokonce i ví, jak toho dosáhnout? Chcete se s ní potkat?
Mirek Tlapák
Spolu nalezneme Váš sen a pak Vás provedu prvními kroky na cestě k jeho naplnění. Dále je to již na Vás.
Jeannette Kovaříková
Společně rozhýbáme energii k akci, díky níž začnou věci nabírat ten správný směr.
Monika Kohoutková
Naučit se život skutečně prožívat je opravdová dřina. Co však následuje potom, lze těžko slovy popsat. Snad jen skutečně ŽÍT!
Martina Novotná
Nemyslím si, že je život nějaká hádanka, kterou je třeba vyřešit. Život prostě je. Stát se může cokoliv. Zato myslím, že mohu svůj život obdařit smyslem.
Robert Fulghum