O pravdě – té mužské
Mít pravdu není vděčná záležitost. A mít pravdu často – to už může jít o život. O ten partnerský určitě. Tedy pokud jste žena a žijete ve vztahu s mužem. Jak dokládá historie, říkat pravdu nahlas někdy končí exilem za hranicí nebo rovnou na hranici. Pěkně horké.
Obecně se ví, že unést důstojně a s hrdostí situaci, kdy ten druhý má pravdu, není jednoduché. Méně už se proklamuje, že unést pravdu, kterou má žena, navíc „moje žena“, je pro muže něco nepřijatelného. Akceptovat takovou situaci je v mužském světě srovnatelné se strháváním generálských prýmků před nastoupenou jednotkou nebo být přistižen s háčkováním v ruce. Prostě nebetyčná potupa a konec světa. Tedy konkrétního mužského mikrosvěta onoho usvědčeného jedince. Světa, kde pravda toho druhého, rovná se moje smrt.
Tato nepochopitelná rovnice patrně pochází z dob jeskynního člověka, kdy nemít pravdu v situaci, kdy stojím proti šavlozubému tygrovi, znamenalo nemít ji naposledy v životě. Byla to úspěšná strategie. Stala se součástí toho, že lidský rod přežil. A zřejmě proto byla zakódována do mužské genetické výbavy. Postupem času však lidožravých predátorů podstatně ubylo. Stejně jako plavuní na obratníku Kozoroha a trilobitů ve středních Čechách. Svět se mění a mění se i taktika přežití. Místo žáber máme plíce. Je to praktičtější. A líp se dýchá na souši.
Ale někteří jako by si ničeho nevšimli. Zdá se, jakoby milióny let vývoje společenských vztahů nenechaly v některých oblastech mužského chování ani stopu. Jakoby si pánové nevšimli, že dnešní strategií pro přežití není útěk nebo boj, ale spolupráce a respekt. A to přesto, že jim to jejich ženy připomínají. Už dost dlouho.
Patrně to bude tím, že naše společnost je patriarchát a mužský hlas je slyšet silněji. Ve vzduchu převažuje testosteron. A soupeření. Princip jeden vítěz, spousta poražených. Víc monoklů, než je zdrávo. Ne jen na těle. Muži nejsou zvyklí naslouchat, názorům žen už vůbec. Raději budou pořád dokola omílat, jaké jsou ženy citově rozkolísané hysterky s mizivým technickým talentem. Zapojit nový DVD přehrávač? Naprosto neschopné. Tak to vidíte!
O tom, že chlapi jsou urážlivé princezny, které nesmí ani větříček ofouknout, ani slovo. Ani slovo o tom, že jakmile o jejich nekonečné superego lehce zavadí byť jen holubičí pírko, je vyhlašován jaderný poplach nejvyššího stupně a globální pandemické ohrožení. Postaveni tváří tvář pravdě jiné, než je ta jejich, přesněji ženské pravdě, umí zaujmout jen dvě strategie.
Pokud se ukáže, že to máslo v ledničce skutečně není a že hádka v supermarketu, kdy nás válcovali 80 decibely a nekompromisní jistotou, že tam ROZHODNĚ JE a jak to, že ani nedokážeme udělat nákupní seznam, byl jejich kardinální omyl, vypínají mozek. Rezignují na staletí společenských vztahů a přímou zkratkou se vracejí do jeskynních dob. Boj nebo útěk. Nic mezi tím. Následuje bezhlavý útok. Nebo uražené mlčení. My tak máme před sebou nepříčetného vikingského válečníka s krví podlitýma očima, který dokazuje, že pokud to nejde silou, jde to ještě větší silou, křikem, zastrašováním. A nebo se do té chvíle dospělý muž před naším žasnoucím zrakem proměňuje v tříleté dítě, které se s našpulenou pusinkou a vyčítavým pohledem odvrací zády a hodlá mlčet do konce života. Přesněji do chvíle, než ho za tu nebetyčnou urážku, že jsme měly pravdu, odprosíme a ještě vyžehlíme šťavnatým gulášem nebo divokým sexem. Raději obojím.
Každý muž má oblíbenější jednu z obou strategií, takže zpravidla víme, jak reagovat, aby následky pro společné soužití byly co nejmenší. Ale ruku na srdce. Začíná mě unavovat být neustále ve střehu a zvažovat, jestli je menší zlo, když panu „všechno vím nejlíp a zejména to, že máslo máme“ kývnu na jeho nesmysl a další týden bude na chlebu plnotučná hořčice, a nebo budu trvat na tom, co vím jistě. Pak ale musím počítat s tím, že tašky s týdenním nákupem pro pětičlennou rodinu a psa odtáhnu sama, protože on, doběla rozpálený, smetl frontu u pokladny a odjel autem domů. V případě varianty dvě budu mít k taškám na krku i trucující děcko, které se zachmuřeně povleče pět kroků za mnou a kromě regálů s elektronikou bude demonstrativně okukovat každou sukni. Včetně těch na věšáku.
I když to bude pánům znít jako kódovaná informace setkání třetího druhu, existuje mnoho dalších cest, jak s lidmi komunikovat. A nemusí to nikoho bolet. Trocha onoho nadhledu, velkorysosti a sebevědomí, které si muži tak rádi připichují na hruď, když se naparují před celým ženským pokolením a světem vůbec, by v takových situacích nebyla na škodu. Protože pokud by těmito kvalitami naši supersamci skutečně disponovali, dokázali by s nonšalantním úsměvem pronést: „Jak myslíš, miláčku, než mít máslo na hlavě, koupíme másla třeba dvě.“
Držet se osvědčeného je užitečné. Držet se přežitého je nebezpečné. Příroda podporuje nejefektivnější strategie. Už hezkých pár let jsou to dobré vztahy. Ženy to pochopily. Přežijí. Rády bychom měly v naší budoucnosti i muže. Snad nám začnou naslouchat. Máme totiž pravdu:).
Vyberte si svého kouče
Martina Novotná
Nemyslím si, že je život nějaká hádanka, kterou je třeba vyřešit. Život prostě je. Stát se může cokoliv. Zato myslím, že mohu svůj život obdařit smyslem.
Robert Fulghum
Mirek Tlapák
Spolu nalezneme Váš sen a pak Vás provedu prvními kroky na cestě k jeho naplnění. Dále je to již na Vás.
Zuzana Vovsová
Víte, kdo je ta nejpovolanější osoba, která vám řekne, co opravdu chcete a dokonce i ví, jak toho dosáhnout? Chcete se s ní potkat?
Monika Kohoutková
Naučit se život skutečně prožívat je opravdová dřina. Co však následuje potom, lze těžko slovy popsat. Snad jen skutečně ŽÍT!
Jeannette Kovaříková
Společně rozhýbáme energii k akci, díky níž začnou věci nabírat ten správný směr.