O úsměvu Madony
Věnováno Evě
Ten úsměv jsem uviděla kolem desáté hodiny večer na narozeninové oslavě. Konala se v areálu dětského tábora, rodiče se sdružovali u baru, děti volně poletovaly po okolním lese jako jedna velká smečka. S přibývající tmou a sílícím deštěm se všichni bez rozdílu věku sešli v prostorné socialistické jídelně, pojídali grilované kotlety, pili pivo nebo kofolu, ochutnávali napečené sladkosti, a když pak dýdžej rozbalil svou aparaturu, začala hudba a tanec. Jako první na parket vtrhli ti nejmenší, postupně se osmělili i dospělí a nakonec si všichni užívali vysokou hladinu melodického hluku z osmdesátých let, blikající barevná světla i kouřové efekty. Diskotéka se vším všudy.
Hned vedle mě tančil manželský pár. Oba se ponořili do dunění rockové písničky, zatímco jejich dvě malé děti seděly poblíž. Pozorovaly mámu, jak se se zavřenýma očima pohybuje v rychlém rytmu, pohazuje hlavou, vlasy jí divoce poletují a tátu, zkušeného tanečníka zářícího perfektními kreacemi. To všechno trvalo přesně do chvíle, kdy jedno z dětí vyslalo pro mě sotva postřehnutelný signál, který jako filmovým střihem změnil roztančené rodiče do role pečovatelů. Okamžitě se skláněli nad svými potomky a soustředěně řešili jejich přání.
Když bylo vše v pořádku, zábava pokračovala. Pak opět proběhla neviditelná komunikace a máma pochopila, že přestože by děti zůstaly vzhůru ještě nekonečně dlouho, jsou příliš unavené a je čas je uložit. Chlapeček byl s odchodem svolný, ale mladší sestřička zuřivě nesouhlasila a trvala na tom, že rozhodně zůstává. A pak se objevil ten úsměv. Odcházela z hlučného parketu a v náruči nesla svou dceru, která křičela, vztekle kopala nožičkama a vší silou se bránila faktu, že musí jít spát. Tomu navzdory máma jemně, ale pevně a důsledně svírala to malé vzpouzející se tělíčko a v obličeji jí zářil úsměv, odrážel se v očích a byl nekonečnou láskou, klidem, trpělivostí a pochopením. Ten úsměv nebyl nikomu určen. Byl to úsměv matky, která se o své dítě stará a pečuje, která ho chrání, dává mu bezpečné hranice i potřebnou svobodu a navždy ho miluje. Esence mateřství v jeho nejčistší podobě. Úsměv Madony.
Možná takový výraz Madona nikde na vyobrazeních nemá, nevím. Ale pro mě se ona hluboká bezpodmínečná rodičovská láska vyjádřená tím jemným úsměvem konkrétní ženy spojila s archetypem matky, kterou v našem světě ztělesňuje právě tato křesťanská ikona.
Existuje tisíc způsobů, jak být matkou. Ten, který jsem viděla já, zhuštěný do prchavého okamžiku, byl mimořádný. Bylo nádherné stát se jeho tichým svědkem.