O vášni

31.8.2014 My píšeme

Všimli jste si, že to, co nás na druhých OPRAVDU přitahuje, není vzhled, konto, postavení ani inteligence? Ano, peníze i to ostatní působí mocně, ale nejsilnější gravitací vládne vášeň. Její běžně známá tvář je spojena s erotickou láskou a kultura se jí věnuje po celou dobu své existence od Věstonické Venuše, přes červenou knihovnu až po www svět. Vášeň má však i podobu, která není vázána na druhé pohlaví a smyslnost, ale je utvářena nadšením a zaujetím spojeným s konáním. Nezáleží, jestli je aktérem žena, muž, dítě, pes nebo sopka, není podstatné, jestli se pečou buchty, plánuje expedice na K2, staví hrad z písku, hrabe díra v květinovém záhoně nebo chrlí láva na Pompeje. Podstatné je, kolik energie a radosti daná kombinace přináší (v případě Pompejí pochopitelně pouze archeologovi z budoucnosti). Čím je potěšení větší, čím více je daná bytost oním konáním zaujatá, čím je ponořenější do samotného děje, tím jasněji je vidět vášeň. Nedá se utajit ani dlouhodobě předstírat. Předstírání vyčerpává; vášeň nabíjí. Šíří se nezadržitelně jako světlo hvězd a kdokoliv se nachází v dosahu, je polapen a očarován.

V kontextu práce nejsme zvyklí uvažovat o velkých emocích, a tak jen víme, že paní učitelka má moc ráda děti, a proto jsou její hodiny pestré a nápadité, známe ekonomického inženýra, který celou svou dovolenou tráví jako řidič tramvaje, protože říká, že ho to baví, všimli jsme si, jak prodavačka v naší pekárně mluví o poslednímu pivnímu rohlíčku a že by mu bylo bez těch dvou, co nám už dala do sáčku, smutno, vnímáme nekonečně dlouhé pokusy našeho dítě protáhnout tkaničku dírkou na botě, mnohokrát jsme pozorovali svého psa, jak znovu a znovu nadšeně přináší ten klacík, který mu házíme, a vůbec ho to neomrzí, slyšíme zpěvačku, která jakoby ani nevnímala obecenstvo, ale nás ze síly jejího projevu až mrazí. To všechno je VÁŠEŃ.

Člověk, který se své činnosti věnuje s vášní, je plně pohlcen tím, co dělá. Jakoby se nořil do nekonečného oceánu energie, ve kterém reálný svět mizí a zůstává jen radost a pocit naplnění. Čas se zastavuje, mysl se naprosto koncentruje, vše jde snadno a bez námahy. Říká se tomu plynutí. Máme-li štěstí být v blízkosti někoho, kdo se ve stavu plynutí nachází, okamžitě a zřetelně vnímáme ten pocit zaujetí a uspokojení a toužíme dělat to samé. Slyšíme kamaráda vyprávět o krásách volného pádu a klidně bychom skočili padákem, přestože nejsme ochotni vyjít ani na rozhledu, a týden spolupráce s chirurgem, který miluje svůj obor, nás vede k vážným úvahám o tom, že začneme operovat, i když o sobě bezpečně víme, že omdlíme při pohledu na první kapku krve. Přitažlivost onoho plynutí je zřejmá, nemůžeme odolat touze cítit se stejně a vůbec nás nenapadne, že nejde o padák, nejde o operování, ale že jde o zaujetí a nadšení, které činnost provází, o radost a o hladké proudění energie oběma směry. Ten stav nelze koupit ani prodat, vynutit ani nastudovat, nelze se o něj rozdělit ani jej darovat. Lze ho jen objevit a prožít.

Pro navození plynutí nerozhoduje, jestli se věnujeme koníčku, zaměstnání nebo domácí práci, podstatné je, že nás baví tak, že o dané činnosti neuvažujeme jako o povinnosti, ale jako o zábavě a potřebě. Vykonávání čehokoliv ve stavu plynutí je totiž radostí samo o sobě. Dítěti nemusíte slíbit pohádku za to, že si vydrží hrát dvě hodiny na pískovišti. Hra je odměnou. Zapálený sochař nehledá další motivaci k tomu, aby se pustil do tvarování hlíny, nadšený zahrádkář se nemusí přemlouvat ke kypření jarního záhonku. Když je ve hře vášeň, nemusíte se do práce nutit ani vymýšlet, co bude potom, až vše dokončíte, protože samotný proces a výsledek je důvodem, proč to děláte. Nepotřebujte si slíbit nové boty ani dort proto, abyste si osladili to, co děláte ve stavu plynutí. Všechna chuť a uspokojení se nachází právě tam.

Jediný háček je v tom, že plynutí je nepřenosné, protože se jedná o prostor, ve kterém může být každý pouze sám za sebe. Ale je možné se inspirovat a najít to, co právě mě přináší onu radost a naplnění. Klíčem k naší bráně plynutí můžou být otázky: Co mě v dětství nejvíce těšilo? Jako hru jsem vydržela hrát si celé hodiny? Co mi šlo vždycky jakoby samo od sebe? O co mě ostatní často žádají? U jaké činnosti úplně zapomínám na čas? Co to bylo za úkol, jehož dokončení ve mně vyvolalo pocit, jako bych vyhrála první cenu v loterii? V těch odpovědích, ať budou jakkoliv zvláštní, nezapadající do našeho současného života, jakkoliv abstraktní nebo se objeví jen jako záblesky vzpomínek, se nachází cesta k našemu daru, talentu a k tomu, co nás bude naplňovat, dávat nám energii a radost. Jak říká spisovatel Richard Bach: „Naslouchejte svým odpovědím, i kdyby byly bláznivé, pokud jsou vaší nejvyšší pravdou.“ A já dodávám, stojí to za to a vy to víte.

Martina Polana Novotná